PRASVĚTLO

RICHARD WAGNER Siegfriedova idyla pro komorní orchestr WWV 103

GUSTAV MAHLER Chlapcův kouzelný roh, výběr z písňového cyklu

ANTONÍN REJCHA Ouvertura D dur

IGOR STRAVINSKIJ Pulcinella, suita z baletu

Christoph Prégardien tenor

Filharmonie Brno

dirigent Dennis Russell Davies

Siegfriedovu idylu napsal Richard Wagner jako příležitostné orchestrální dílko. Ohlédl se v něm do doby, kdy se mu narodil syn Siegfried a kdy pracoval na závěrečné scéně stejnojmenné opery. Idyla je věnována jeho manželce Cosimě a poprvé zazněla 25. prosince 1870 na schodišti sídla Wagnerových v Tribschenu nedaleko Lucernu, v den, kdy Cosima slavila své narozeniny.

„Když jsem se probudila, zaslechla jsem zvuk, jenž stále narůstal. Již jsem nemohla mít za to, že je to ve snu, zněla hudba, a jaká hudba! Když utichla, vstoupil Richard s pěti dětmi a předal mi partituru Symfonického narozeninového pozdravu. Plakala jsem dojata a se mnou i celý dům.“ Cosima Wagnerová

Sbírka tzv. lidové poezie Chlapcův kouzelný roh, kterou na počátku 19. století vydali básníci Achim von Armin a Clemens Brentano, poskytovala Gustavu Mahlerovi dlouhodobě nebývalý zdroj inspirace i textů ke zhudebnění. Výběr ze stejnojmenného písňového cyklu, se kterým se na pódium Besedního domu vrací legendární německý tenorista Christoph Prégardien, zahrnuje písně Urlicht (Prasvětlo), Rheinlegendchen (Malá rýnská legenda), Lob des hohen Verstandes (Chvála vznešeného rozumu), Wo die schönen Trompeten blasen (Tam, kde krásné trumpety troubí) a Revelge (Budíček).

Antonín Rejcha byl dlouhá léta znám jako inspirativní pedagog, vlivný teoretik a „otec“ dechového kvintetu. V posledních letech je však objevován i jako vizionářský skladatel v oblasti orchestrální a vokálně-orchestrální hudby, k čemuž se Filharmonie Brno snaží dlouhodobě přispívat. Ouvertura D dur v pětiosminovém taktu je dokladem Rejchových na svou dobu odvážných – zvláště rytmických a harmonických – výbojů.

Igor Stravinskij byl jedním z velkých skladatelů, kteří spolupracovali s proslulými Ballets russes Sergeje Ďagileva v Paříži; napsal pro ně Ptáka Ohniváka, Petrušku a Svěcení jara, po nichž přijal výzvu vytvořit dílo vycházející z hudebních úryvků italského barokního skladatele G. B. Pergolesiho a z inspirace pulcinellou – fraškovitou postavou, která řešila klasické divadelní zápletky svým vtipem. Na baletu se dále podíleli výtvarník Pablo Picasso a choreograf Leonid Mjasin. Z hudby k baletu Pulcinella, premiérovaného v roce 1920, zpracoval skladatel o dvě léta později suitu pro malý orchestr s četnými koncertantními sóly.

„Abych mohl přistoupit k tomuto nesnadnému úkolu, bylo zapotřebí najít odpověď na nejdůležitější otázku (…). Jak jsem si měl s hudbou Pergolesiho počínat? Měl jsem se řídit především úctou – anebo láskou? Čím jsme puzeni, toužíme-li mít nějakou ženu? Úctou – anebo láskou? Podaří se nám vniknout v podstatu nějaké bytosti jinak než láskou? A mimoto, je láska na újmu úctě? Jenže úcta zůstává vždycky neplodná, nikdy nemůže být…